Média

23.2.2006 - Dorian v říši smrti za obrazem

Instinkt str.44 Scéna
ROMAN LIPČÍK     Ta Fantastika
Takové přitakání stárnutí a smrti česká muzikálová scéna, vesměs optimistická až praští, ještě nezažila. Tady zdá se nepomůže ani wobenzym.
 
Atřeba právě ano. Wobenzym totiž najdeme na čelném místě sponzorů nové muzikálové inscenace pražského divadla Ta Fantastika Obraz Doriana Graye a je to mocný wobenzym, kdo hraje hlavní roli v jiném muzikálu zmíněné scény, v Elixíru života. Nějaký takový elixír, nejlépe přelévaný finanční, bude možná nový kus potřebovat. Složil jej totiž Michal Pavlíček, což podobně jako u jeho předchozího díla Excalibur pro touž scénu značí sice příslib vysoké kvality, ta si však už ze své podstaty na sebe s obtížemi vydělá.
            Kvalita je to tak vysoká a přímo úměrně k ní jsou tak velké i obavy producentů, že inscenaci svou hereckou účastí div že nepoctil VyVolený Vladimír Dobrovodský.

Zážitek pro čtyři procenta

Před pár týdny vzbudila tahle medializovaná spekulace producenta Kratochvíla vlnu emocí, na jejímž hřebenu se vznášela jedna z představitelek hlavních rolí Bára Basiková. Ač mohla její reakce na někoho působit až hystericky, teprve z výsledku je zřejmé, jak nepatřičná by to byla volba. Takový jedinec by vnesl do výjimečně vyvážené inscenace neblahou asymetrii nepatřičnou pozorností, jakou by na sebe strhával. Nemluvě o tom, že sám záměr obsadit ho ke zvýraznění homoerotické náplně díla byl scestný.

            V Obrazu Doriana Graye, jediném románu, který napsal, si Oscar Wilde samozřejmě přihřál polívčičku své sexuální orientace a touhy beztrestně se jí oddávat, což se mu ve viktoriánské Anglii nepoštěstilo. Avšak není to zdaleka jediné téma díla a není ani převažující, Vůdčí myšlenkou, na svou dobu rovněž neslýchanou, je svoboda umělecké tvorby, umění oproštěné od služby jakémukoli,

třeba i nejsvětějšímu účelu. Zároveň se však tento "amorální" autor projevil jako zodpovědný mravokárce: odsoudil prázdné požitkářství, marnivost i sexuální nezřízenost, a fantaskní ideou muže bránícího se stárnutí tím, že je přenese na svůj portrét, apeloval tento "protipřírodní netvor" na přirozený chod věcí, jenž zákonitě vede ke smrti. Ta je na jevišti oslavně, úsměvy a objetími, přivítána jako vysvobození z marného života.
            Ona příslovečná čtyři procenta populace si přijdou na své nanejvýš pohledem na Davida Krause či alternujícího, podobně mladého Miloslava Kšniga jen v boxerkách a županu, a na několik letmých monosexuálních dotyků. Jde však o jiná procenta, o procenta diváků, které Pavlíčkův muzikál zaujme. Bohdá budou vyšší podobně, jako jsou bezpochyby v reálu vyšší ta právě zmíněná. Na o moc víc to však nevypadá, protože osvědčený tandem Pavlíček - Sahara Hedl s režisérem Jiřím Pokorným, vystřídavším excaliburského Vladimíra Morávka, stvořil opět výlučné, rozhodně ne masové dílo, jež označení muzikál spíše deklasuje.

Fantomy operety. Oproti Excaliburu Pavlíček hudebně zjemněl, zněžněl, přesně, jak si to odlišné, heroismu prosté téma žádalo. Nadále je však jeho hudba výbušným gejzírem střídajících se stylů, od akustické romantiky po takřka až industriál. Oproti předchozímu kusu už nešetřil leitmotivy, takže sólisté a ze všech nejvíc absolutní královna inscenace - přirozeně o mnoho víc pěvecká než herecká - Bára Basiková (člověk se neubrání dojmu, že její party vznikaly přímo pro ni takříkajíc ze staré známosti, třebaže ona tehdy ještě držela dobrovolný půst od showbyznysu) mají co zpívat. Vedle Basikové najdeme v obsazení pár dalších osvědčených muzikálových veteránů ze špičky naší pop-music, Střihavku, Čoka, Hůlku. Pojem muzikálu však plněji, v dobrém, spíše však ve zlém naplňují někteří další, už skutečně muzikálová

garnitura, bez dosavadní kariéry v popu, která postupně odbourá anomálii, jež zde vznikla počátkem 90. let. Na rozdíl od ostřílených matadorů postrádají tito nováčci vesměs výraz i techniku potřebnou pro tak specifickou hudbu a vystačí si s tím, co se teprve nedávno naučili na konzervatoři a nikde jinde nepilovali. Vychází z toho pak zhusta neslušivá operetní šarže, vhodná možná pro klasický muzikál svobodovského, kantilénového typu, nikoli však pro tento, který ono označení používá jen jako krycí komerční jméno.

Jak je důležité míti Nováka

Neviditelným králem inscenace je však Petr B. Novák, autor scény, bez níž by výsledný dojem byl jen z poloviny tak sugestivní. Patří k těm tvůrcům, které si kmenový režisér Divadla Na zábradlí přivedl s sebou z činohry, aby se v neznámém světě muzikálu cítil jistěji. Je až zázračné, co z nepřitažlivé duté krychle jeviště dokázal s velkým přispěním světel a samozřejmě i mnoha neotřelých režijních nápadů vykouzlit. Tylová opona dělící po celou dobu představení jeviště od hlediště a napjatá v obřím pozlaceném rámu je pod různými úhly nasvěcována, což ji podle potřeby zprůhledňuje či nikoli. Zobrazují se na ní zvětšené stíny účinkujících, promítají se na ni obrazy z kamer, které někteří protagonisté nosí spolu s mikroporty. Jeviště využívá inscenace málokdy v plném prostoru: scény se na něm odehrávají jen v symetrických výřezech, někdy simultánně, z boku na ně vjíždějí další plošiny, kde se hraje, tma má stejnou roli jako světlo.
            Nápad střídá nápad, což tvůrcům vydrží po většinu stopáže díla trvajícího notně přes dvě hodiny. Pár hluchých míst se nepochybně doladí, možná i vypustí, jak se stalo i po premiéře Excaliburu. Do muzikálové rodiny přibyl zkrátka velmi ctihodný člen.

Foto popis - David Kraus si v Dorianu Grayovi i zazpívá
Foto popis - Miloslav König v lyričtější podobě Foto popis| Bára Basiková dostane řadu pěveckých příležitostí
Foto autor - 3 x FOTO: PETR BEROUNSKÝ